Přejít na obsah

Historie vzniku BIS

Po rozpuštění Státní bezpečnosti dne 15. 2. 1990 stála rodící se demokracie před nesnadným úkolem. Obecně známý fakt, že každá tajná služba je citlivým barometrem politického režimu, vedl k nesporně správnému rozhodnutí začít naše tajné služby stavět na zelené louce a nikoliv je pouze demokratizovat kosmetickými úpravami. Šlo o to, aby byly oddány principům demokracie a právního státu, aby plně respektovaly lidská práva a svobody. Bezpečnostní informační služba vznikla dne 30. 7. 1994. Cesta k BIS vedla přes tyto organizace:

  • Úřad pro ochranu ústavy a demokracie Federálního ministerstva vnitra (ÚOÚD: 16. 2. 1990 – 19. 12. 1990)
  • Federální informační služba FMV (FIS FMV: 20. 12. 1990 – 30. 6. 1991)
  • Federální bezpečnostní informační služba (FBIS: 1. 7. 1991 – 31. 12. 1992)
  • Bezpečnostní informační služba České republiky (BIS ČR: 1. 1. 1993 – 29. 7. 1994)

Po listopadové revoluci v roce 1989 stála rodící se demokracie v oblasti bezpečnosti státu před nesnadným a komplikovaným úkolem. Rozpuštěna byla Státní bezpečnost, která fungovala jako prodloužená ruka sovětské KGB a odmítnut byl její všeobjímající a nekontrolovatelný model, sloužící úzké mocenské elitě totalitního státu. Obecně známý fakt, že každá tajná služba je citlivým barometrem politického režimu, vedl k nesporně správnému rozhodnutí naše zpravodajské služby zcela přestavět, začít je budovat na „zelené louce“ a nikoliv je pouze „demokratizovat“ kosmetickými úpravami. Šlo o to, aby nové služby byly oddány principům demokracie a právního státu a plně respektovaly lidská práva a svobody.

Obtížnost uvedeného zadání se nejvíce projevila při konstrukci vnitřní zpravodajské služby, vstupující na citlivé prázdné místo po rozpuštěné Státní bezpečnosti. Zkušenosti s obávanou StB vyvolávaly obavy a podezření, že i nová služba znovu přeroste v tajnou politickou policii. K nedůvěře a opatrnosti přistoupilo navíc i zjištění, že po odmítnutí schématu StB nový model vlastně neexistuje a mechanický převod vzorů zpravodajských služeb západoevropských demokratických zemí nepřichází v úvahu. Existovalo jediné řešení: využít zkušenosti svobodného světa a vhodně je naroubovat na naše podmínky. Základních stavebních kamenů se museli ujmout lidé morálně čistí, ale bez odborných znalostí, z nichž někteří – jak se později ukázalo – byli pro práci v tajné službě zcela nevhodní. Přidáme-li k tomu i roztržení vazeb mezi disidenty, z nichž část vstoupila do politiky a část odešla rekonstruovat resort ministerstva vnitra, výsledek nemohl přijít na svět bez velkých porodních bolestí.

Počáteční svízele, které v podobě nejrůznějších afér zrod nové vnitřní zpravodajské služby provázely, nelze ovšem připisovat pouze na účet nezkušených lidí. Velký díl z trnité cesty, plné šarvátek, omylů a zvratů, jde i na vrub nových polistopadových politiků a vládních úředníků. Postoj drtivé většiny z nich byl rozpačitý a často zcela odmítavý. Služba byla prakticky ponechána svému osudu, až na malé výjimky jí nikdo nedával úkoly, při komplikacích se k ní nikdo nehlásil, nikdo se jí nezastal, nikdo nechtěl nést politickou odpovědnost. I to lze ovšem, s odstupem času, do jisté míry omluvit.

Klíč k pochopení rezervovaného až negativního postoje většiny polistopadové politické a vládní reprezentace tkví v mezinárodně-politickém klimatu tehdejší doby. Po pádu sovětského impéria se zdálo, že novým, rodícím se evropských demokraciím už žádné riziko nehrozí. Pro většinu politiků byly proto nové tajné služby „nechtěnými dětmi“, které sice přicházejí na svět, ale nikdo o ně příliš nestojí. A nejvíc trpěla samostatně stojící vnitřní zpravodajská služba. V zahraničí působící rozvědka a vojenské zpravodajské služby byly schovány pod deštníky svých rezortů. Uplynuly však měsíce, vypukla válka v Perském zálivu, následoval pokus o puč v Moskvě, rozhořel se ozbrojený konflikt v Jugoslávii a náhle se ukázalo, že představa o Evropě, které už žádné nebezpečí nehrozí, byla naivní.

Nemá smysl na tomto místě popisovat celou škálu peripetií, úspěchů i proher, kterými česká vnitřní zpravodajská služba procházela na cestě ke své dnešní podobě. Kvalifikovaně zmapovat minulost je úkolem historiků. Dnes je Bezpečnostní informační služba plně funkční, v zahraničí ceněná a uznávaná a plní své poslání.

Názvy, data a ředitelé

Úřad pro ochranu ústavy a demokracie (ÚOUD)

součást Federálního ministerstva vnitra

16. 2. 1990 – 19. 12. 1990

  • Zdeněk Formánek (únor – duben)
  • Jan Ruml (duben – červen)
  • Jiří Müller (červen – listopad)
  • Jiří Novotný (listopad – prosinec)

Federální informační služba (FIS)

součást Federálního ministerstva vnitra

20. 12. 1990 – 30. 6. 1991

  • Jiří Novotný

Federální bezpečnostní informační služba (FBIS)

vznikla na základě zákona č. 244/1991 Sb.

1. 7. 1991  – 31. 12. 1992

  • Jiří Novotný (červenec 1991  – prosinec 1991)
  • Štefan Bačinský (leden 1992  – srpen 1992)
  • Pavol Slovák (září 1992  – prosinec 1992)

Bezpečnostní informační služba České republiky (BIS ČR)

vznikla na základě zákona č. 527/1992 Sb.

1. 1. 1993  – 29. 7. 1994

  • Stanislav Devátý

Bezpečnostní informační služba (BIS)

vznikla dne 30. 7. 1994 na základě zákona č. 154/1994 Sb.

  • Stanislav Devátý (červenec 1994 – únor 1997)
  • Karel Vulterin (březen 1997 – leden 1999)
  • Jiří Růžek (červenec 1999 – květen 2003)
  • Jiří Lang (červen 2003 – srpen 2016)
  • Michal Koudelka (od 15. srpna 2016)
Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookies. Pokud budete nadále používat tuto stránku, souhlasíte s používáním těchto technologií. Další informace