Bezpečnostní Informační Služba

zpravodajská služba České republiky

Aktuálně

Využívání agentů a použití zbraně

 

Bezpečnostní informační služba odmítá sdělení časopisu TÝDEN č. 5/2002 z 28. 1. 2002 o využívání kompromitujících informací při získávání agentů a okolnostech, při kterých může příslušník BIS použít zbraň.

 

Stanovisko k varovným hlasům sdělovacích prostředků o „riziku špiclování“ a o „nebezpečných pravomocích BIS“ vyplývajících z vládní novely Zákona 153 o zpravodaj-ských službách.

 

V souvislosti s vládní novelou Zákona 153/1994 Sb. o zpravodajských službách České republiky se ve sdělovacích prostředcích objevuje řada informací, komentářů, úvah a spekulací o růstu moci a nebývalých pravomocích BIS, o riziku špiclování, o zvyšujícím se nebezpečí porušování lidských práv a svobod. V tomto smyslu se pozornost médií soustřeďuje především na zákonné ustanovení, které ukládá státním institucím povinnost poskytnout BIS – pokud se na ně obrátí – požadované informace. Jeden z našich týdeníků např. píše: „Podle nového zákona by zpravodajci mohli oslovit zaměstnavatele, banku nebo třeba telefonního operátora a získat od nich informace týkající se vaší osoby. Stačí pouhé podezření z nekalé činnosti. To v podstatě mohli dělat až dosud, jenže dotyčný mohl tajného poslat kamsi. Bez pardonu.“ Jistý deník pak dodává: „BIS tak bude moci špiclovat své občany díky citlivým údajům, jimiž různé státní orgány disponují.“

 

K tomu uvádíme:       

Bezpečnostní informační služba byla zřízena zákonem, tedy rozhodnutím zástupců našich občanů – poslanců a politiků – a zákon jí přikazuje, kde a jak má fungovat. Má-li BIS dobře plnit úkoly, které jí zástupci lidu formou zákona uložili, musí být pro její činnost vytvořeny i určité předpoklady. A to mj. i v procesu získávání informací, které BIS pro svoji činnost nezbytně potřebuje. Vycházíme-li z faktu, že BIS je státní instituce, je přinejmenším zvláštní, pokud jiná státní instituce, na kterou se BIS s žádostí o informaci obrátí, není povinna chovat se jako partner a je na její úvaze a rozhodnutí, zda pomoc ve formě požadovaného sdělení poskytne či odmítne. Situace je o to absurdnější, že v pozadí žádosti, s kterou se BIS na jinou státní instituci obrací, a kterou tato státní instituce odmítne, je leckdy úkol, který Bezpečnostní informační službě uložila vláda.

 

V daném kontextu je třeba také zdůraznit, že obavy ze zneužití získaných informací, tedy jejich použití k nezákonné manipulaci a k utajenému vydírání našich občanů, jsou zbytečné. Bezpečnostní informační služba není nepřítelem občanů, nesleduje jejich soukromý život ani politickou orientaci. Jejím úkolem, který zákon velmi přesně vymezuje (viz kapitola „Oblasti působnosti“), je získávat poznatky o závažných aktivitách namířených proti našim národním zájmům, proti bezpečnosti republiky, proti samotným základům demokracie a shromažďovat poznatky umožňující eliminovat globální anticivilizační rizika ohrožující celou lidskou populaci. Z žádných jiných oblastí nesmí informace získávat. Jinými slovy: do soukromí kteréhokoliv našeho občana vstupuje BIS jen v případě, existuje-li skutečně velmi závažné podezření, že se příslušná osoba na výše zmíněných aktivitách jistými formami své činnosti podílí.

 

zpět
Top