Bezpečnostní Informační Služba

zpravodajská služba České republiky

Aktuálně

Noční můra zpravodajských služeb

 

Terorista jako osamělý vlk

 

Boston, Londýn, Paříž, Sydney. Čtyři smrtící útoky, které nebyly v režii jakékoliv teroristické organizace. Jejich aktéři i způsoby provedení, připomínající vražedné výpady osamělých vlků, jsou pro zpravodajské služby noční můrou z nejčernějších snů.

 

Není se čeho chytit

 

Pokud má zpravodajská služba v předstihu zabránit teroristickým útokům, musí pronikat do prostředí a blízkosti teroristických organizací, kde jedině lze sbírat informace o jejich cílech a záměrech. Je to složité a mimořádně nebezpečné. Stačí malé uklouznutí a z agenta je mrtvý muž. Nicméně je to šance, která v případě osamělého útočníka neplatí. Izolovaný sólista prakticky nezanechává stopy. O svých plánech a úmyslech se nesvěřuje blízkým, kamarádům ani přátelům. Co připravuje, je pouze v jeho hlavě, do které mu nikdo nevidí. Jinými slovy: není se čeho chytit.

 

Téměř nemožná obrana

 

Obrana, tedy možnost preventivního zásahu, prakticky neexistuje. Člověka, který prochází databázemi závažně podezřelých osob, lze samozřejmě nepřetržitě sledovat. Dva, tři týdny, ale rozhodně ne dva, tři roky. Nepomůže, ani kdyby sledovací služby měly desetkrát nebo stokrát víc lidí. A navíc – zaútočit může jedinec, na kterém není stín sebemenšího podezření. Záleží jen na tom, zda „osamělý vlk“ udělá chybu. Někde někomu něco řekne, něco naznačí, jeho chování a jednání vyvolají pozornost. O to větší role připadá veřejnosti. Bez její pomoci, bez otevřených očí a uší každého z nás se v těchto případech zpravodajské služby a policie neobejdou. Spolehlivá, účinná obrana by byla možná asi jen tehdy, pokud by polovina lidstva byla policisty a každý z nich hlídal „svého civila“.

 

Nový fenomén

 

S trochou nadsázky lze říct, že máme co do činění s novou formou terorismu, která vstupuje  – vnáší strach – do každodenního života. Jak říká jedno staré čínské přísloví: zabij jednoho a postrašíš deset tisíc. Dlouho byly cílem teroristů hlavně symboly – „dvojčata“ Obchodního centra v New Yorku, u nás by to mohly být Pražský hrad, Národní divadlo, nebo Národní muzeum. V úvahu připadaly – a stále připadají – elektrárny, přehrady, ambasády a také tzv. měkké cíle: metro, železnice, letiště, nákupní centra, sportovní stadióny a další objekty, kde se shromažďuje co nejvíc lidí. S příchody „osamělých vlků“ to ale může být také kterákoliv bezvýznamná ulice, silnice, náměstí. Celý veřejný prostor přestává být bezpečným místem.

 

Stačí sekáček na maso, nůž a internet

 

Obvykle jde o lidi na okraji společnosti, lidi v bezvýchodné situaci, bez perspektivy, bez naděje na společenské uplatnění. Vyloučit ale nelze ani dobře maskovaného fanatika z noblesní rodiny a prestižní university. Obrazně řečeno to může být kdokoliv, kdo má doma sekáček na maso, nůž a internet. Sedmdesát procent případů, kdy lidé podléhají indoktrinaci radikálním islámem, lze připsat na vrub internetovým serverům s džihádistickou ideologií. Webům s konkrétními návody kde zaútočit, jak útok provést, s výzvami typu „Nečekej na výcvik a rovnou proti nepřátelům jednej“, „Každý muslim má povinnost podporovat své bratry v boji“ apod.

 

Dilema naší civilizace

 

Možnost být kdekoli a kdykoli terčem zběsilého, smrtícího útoku “osamělého vlka“ velmi komplikuje život a fungování euroatlantické civilizace. Opakovaně, a v ještě větší míře, jsme nuceni nastolovat kardinální celospolečenské dilema: Chceme více svobody na úkor bezpečí, nebo chceme více bezpečí na úkor svobody? Necháme se dotlačit do stavu, kdy omezíme svobody a odstoupíme od systému našich hodnot a principů demokracie? To jistě nelze připustit. Řešení je v široké diskusi při hledání vyváženého stavu „svoboda – bezpečí“.

 

zpět
Top