Terorismus
Většina formulací, snažících se o definici terorismu, se shoduje v konstatování, že jde o předem připravené a promyšlené násilí, směřované proti nezúčastněným osobám, jehož smyslem je vyvolat strach jako prostředek k dosažení a splnění politických, náboženských nebo ideologických požadavků a cílů. Z poněkud jiného zorného úhlu – ale stejně výstižně – lze terorismu přisoudit podobu ekvivalentu válečných zločinů v době míru. A neméně přesnou zkratku, vyjádřující smysl terorismu, nalezneme i v jednom starém čínském přísloví, které říká „Zabij jednoho a postrašíš deset tisíc“.
Pomineme-li krvavé stopy, které zanechal terorismus ve všech etapách lidských dějin, nalezneme dva mezníky, které zaznamenávají jeho moderní proměnu v globální nebezpečí, ohrožující celou současnou civilizaci: Masakr izraelských sportovců na olympijských hrách v Mnichově 5. září 1972 a útok na Světové obchodní centrum v New Yorku 11. září 2001.
Zatímco ještě v druhé polovině dvacátého století bylo riziko terorismu rozloženo do několika jeho různých forem, napadení newyorských dvojčat potvrdilo jeho nejnebezpečnější tvář: Terorismus islámsko-fundandamentalistický. A současně označilo jeho nejnebezpečnější vykonavatele: Militantní islámské radikály.
Nejvýraznějším rysem současného islámského terorismu je jeho ignorance a překročení všech donedávna existujících hranic a tabu. Ještě před patnácti, dvaceti lety stačilo zabít patnáct, dvacet lidí, byly kladeny jasné požadavky a cílem útoků byli mnohdy jen vojáci. Nic z toho dnes neplatí. Na svět přišla nová třída válečníků, kteří svou iracionalitou šokují a rozsévají hrůzu a jediný smysl své existence vidí v krutosti a posedlosti zabíjením. Vražděni jsou nevinní lidé, často i muslimové, umírají ženy i děti. A pro každého, kdo odsuzuje zrůdnost těchto činů, mají islámští radikálové jedinou odpověď: „Arbitrem našeho jednání nemohou být lidé, ale pouze Aláh. A pokud ve svaté válce umírají na naší straně ženy a děti, mají vlastně štěstí, že byl zkrácen jejich pobyt v hříšném a nemorálním světě a mohly odejít do ráje.“
Startérem teroru militantních radikálů je fundamentalistické hnutí, které v minulém století iniciovaly šíitská i sunitská větev islámu s cílem obnovit muslimskou kulturní a politickou samostatnost v arabských státech Blízkého východu a v Africe. I když fundamentalisté také staví školy, nemocnice a domovy pro sirotky, starají se o vzdělání a rozvíjejí sociální služby, je jejich ideologie ideálním spouštěčem násilí. Jde o filozofii, která je neobyčejně jednoduchá a účinná: „Muslimové byli pokořeni, protože dovolili aby cizí ideologie zaujaly pozice patřící tradičním muslimským kulturním hodnotám a myšlenkovému bohatství, z kterého vzešla významná lidská společenství. Nenáboženské politické strany nedokázaly zajistit muslimům dominantní postavení ani v zemích Blízkého východu. Islám dokáže rozvinout svoji vlastní moderní civilizaci jen tehdy, když odmítne západní právo, západní hodnoty, normy i zvyklosti a vrátí společnost k náboženskému zákonu šaríi…“ Fanatismus militantů navíc podporují a přiživují i umělé vyvolávané, katastrofické scénáře. Podle tvrzení některých náboženských vůdců čelí islám apokalyptické krizi, která ohrožuje samotnou existenci muslimského společenství a opravňuje k pozastavení platnosti běžných islámských zákonů.
Militantní muslimští radikálové, kteří se opírají o fundamentalistickou filozofii zcela odsuzují politické principy a systém hodnot euroatlantické civilizace a za jediné správné uspořádání lidské společnosti považují její formování na přísně islámském základě. Ve jménu této ideologie zaujímají nesmiřitelný, konfrontační postoj k západnímu světu a při prosazování svých cílů se cítí být oprávněni používat násilí. Jejich vůdčí osobnosti přitom rozhodně nejsou nešťastníci a zoufalci, které k činům donutila bída, ale poměrně vzdělaní a chladnokrevně uvažující lidé, mnohdy absolventi prestižních západních univerzit. Skutečně chudí (leckdy vykořenění) a k radikalizaci proto náchylní muslimové, jim slouží jen jako vhodné nástroje, vhodná záminka a ochranný štít.
Bez ohledu na výraznou stopu, kterou terorismus islámských radikálů v současném světě zanechává, jsou si jeho vykonavatelé dobře vědomi, že ve válce, kterou vedou, nemohou vojensky zvítězit. Jejich cílem je proto existenci západní civilizace zákeřnými a nevypočitatelnými akcemi co nejvíce zkomplikovat a nalomit její vůli k odporu. Donutit demokratické země, aby omezily lidské svobody a odstoupily od svých politických principů a kulturních hodnot. Nic z toho nelze připustit.
Boj s terorem muslimských militantních fundamentalistů rozhodně tedy není bojem namířeným proti islámu a jeho vyznavačům. Je to pouze nerovný zápas světa svobody, tolerance a lidských práv se světem fanatismu, nesnášenlivost a agresivní nenávisti.
Pokud jsme již v úvodu zmínili pokusy o obecnou definici terorismu, zaznamenejme – rovněž v obecném pohledu – i jeho různé projevy, živnou půdu a typologii. Ke konkrétním projevům patří pumové útoky na živé i neživé cíle, braní a zadržování rukojmí, únosy letadel, používání dopisových bomb, vraždy, vydírání a vyhrožování násilím. Živnou půdou bývá obvykle politická, náboženská, rasová nebo sociální diskriminace a také ideologické zneužití části obyvatelstva k boji o moc a vliv ve státě nebo v regionu. Typologie, která vychází z různých přístupů, rozděluje terorismus mj. na vnitřní a mezinárodní, nacionalistický, náboženský, nábožensko-etnický, krajně pravicový, levicový a kriminální. Za nejméně čitelný je považován tzv. terorismus psychotický, kdy duševně vyšinutému jedinci stačí, že jeho čin vyvolává pozornost a hrůzu, zpětně poskytující pocity zvráceného potěšení a uspokojení.
Pro hlubší seznámení s danou problematikou lze doporučit encyklopedii skupiny zahraničních autorů, která vyšla v českém překladu v pražském nakladatelství Svojtka v roce 2001, pod názvem „Světový terorismus“. Přehledně zpracovaná publikace, která má více než 500 stran textu a fotografií, provází čtenáře historií násilí v lidské společnosti od starého Říma až k útoku na Světové obchodní centrum v New Yorku, dne 11. září 2001.